Vyznejte se v ručení
Můžeš mi "jen ručit"? Vyznejte se v ručení, zástavě a spoludlužnickém závazku
Někdy můžete zaslechnout přátelskou otázku, zda byste mohli jít „jen ručit“ za závazek někoho jiného. V dobré víře podepíšete smlouvu, aniž byste tušili, jaké může mít následky. Pomůžeme vám vyjít z omylu.Někdy můžete zaslechnout přátelskou otázku, zda byste mohli jít „jen ručit“ za závazek někoho jiného. V dobré víře podepíšete smlouvu, aniž byste tušili, jaké může mít následky. Pomůžeme vám vyjít z omylu.
Často se v praxi setkávám s formulacemi typu „ručil přátelům za hypotéku“. Řešení různých problémů s ručením mne inspirovalo k napsání tohoto článku. „Ručit“ za hypotéku, ale i za nejrůznější další závazky, lze totiž všelijak.
Nejprve je tak nutné rozplést, jak to vlastně je, když někdo řekne například mladí si brali hypotéku a potřebovali ručit
. Může to třeba znamenat, že jde vlastně o úvěr ze stavebního spoření zajištěný ručitelským prohlášením, protože stavební spořitelna by tolik peněz jedné dvojici nepůjčila (ručitelské prohlášení), nebo že mladá paní je na mateřské a příjmy mladého pána bez nelegálních melouchů taktak stačí na uživení rodiny, takže si banka vyžádá spoludlužníka (spoludlužnický závazek), nebo si mladí kupují družstevní byt a úvěr byl zajištěn zástavou rodinného domu rodičů (zástava nemovitosti). Co to tedy znamená?
Ručitelské prohlášení
Pokud budete slovo „ručení“ hledat v občanském zákoníku, najdete nejspíše ustanovení § 546–550 stávajícího občanského zákoníku (§ 2018–2028 nového občanského zákoníku). Ručitelem se tedy stává ten, kdo věřiteli (bance) písemně slíbí, že jeho pohledávku uspokojí, pokud tak neučiní dlužník. Tedy na ručitelském prohlášení by mělo být napsáno cosi jako František Novák slibuje uspokojit pohledávku Velké banky, a. s., ze smlouvy o úvěru č. 123456789 ze dne 6. srpna 2012 za Josefem Vopičkou v případě, že ji Josef Vopička řádně a včas neuhradí
(pro jednoduchost jsem vynechal IČ, rodné
Pokud je ručitel vyzván k plnění, měl by ovšem stejně kontaktovat dlužníka a ujistit se, zda pro údajné dlužníkovo neplnění není nějaký legitimní důvod. Jednak má totiž právo uplatnit proti věřiteli všechny námitky, které proti němu mohl uplatnit dlužník, zároveň ale, pokud sám pohledávku uhradí, může dlužník tyto námitky uplatnit vůči němu. Pokud například dlužník následně prokáže, že dlužnou částku již uhradil a pouze chybou v platebním příkazu ji banka nedohledala, nemůže po něm ručitel chtít úhradu toho, co za něj sám zaplatil.
Ručitel má totiž nejen závazky, ale i práva. Prvním takovým právem je kdykoli se dozvědět o výši pohledávky (§ 547 občanského zákoníku). To může být praktické: zaručili jste se za bratrance a teď máte pochybnosti o tom, jestli svůj dluh uhradil, protože odjel do Argentiny. V novém občanském zákoníku je tato povinnost také, ovšem v § 2011 se mluví trochu nešťastně o „jistotě“, ne o „ručení“. Nelze tedy úplně vyloučit, že věřitelé, například pod knutou zákona o ochraně osobních údajů, začnou ručitelům tyto informace odmítat.
Dalším právem je potom uplatnit proti věřiteli námitky, které nesvědčí dlužníkovi, ale jen samotnému ručiteli. Typicky by takovou námitkou byla tzv. námitka započtení. Pravda, ne každý z nás má na běžném účtu zbytné miliony, aby mohl bance říct „vy mi dlužíte dva miliony, já ručím za milion, tak si to smázneme“. Ale ta možnost zde je.
A konečně třetím významným právem ručitele je tzv. ručitelský regres: právo požadovat po dlužníkovi vše, co za něj zaplatil. Jak jsem již naznačil, toto právo není neomezené, dlužník má právo vůči ručiteli uplatnit i námitky, které nemá proti věřiteli (např. započtení vzájemné pohledávky vůči ručiteli). Ale to právo tu je. Pravda, pokud dlužník neplatil bance, nebude asi mít z čeho zaplatit ani ručiteli. Na druhou stranu ručitel zpravidla zná lépe osobní poměry dlužníka a může přijít na něco, co bance zůstalo skryto.
Konec konců, banky často používají ručitele (ale i jiné formy zajištění) i jako psychologický nástroj: ručitel často zapůsobí na dlužníka mnohem účinněji, než to svedou pracovníci banky. Pravda, ne vždy zcela v mezích zákona, ale to banku netrápí. Setkal jsem se i s případem, kdy se na pobočku banky dostavil dlužník s viditelnými monokly pod oběma očima, přinesl dlužnou částku a zapřísahal pracovnice banky „všechno zaplatím, jen nepište mému ručiteli, on by mě zase přišel zmlátit“.
V praxi se ovšem s ručitelským prohlášením setkáváme stále méně. Pro banky je totiž kvůli výše popsaným administrativním komplikacím méně výhodné, než spoludlužnický závazek, a pro většinu dlužníků je stejně obtížné sehnat ručitele jako spoludlužníka (většinou navíc bohužel ani jeden z nich nedokáže tyto dva instituty od sebe odlišit).